Na první pohled se může Grůň zdát od Lysé Hory neúměrně daleko - sami ale přijdete na to, že to tak není. A co je to vlastně Grůň? Jde vlastně o rozsáhlý hřeben s řadou usedlostí, chat a najdeme zde i hotel. Pro náš výlet je výhodný zejména velkým (leč v letní a zimní sezóně zpoplatněným) parkovištěm. Na něj se dostanete autem přes obec Staré Hamry jak od Ostravice, tak od Bílé. Již z Grůně, který volíme jako výchozí bod se nám v případě pěkného počasí naskytnou úžasné výhledy směrem na Slovensko - obdivovat tak můžeme např. vrcholy Malé Fatry.

Z Grůně vykročíme po zelené turistické trase, která nás dovede až k rozcestí Ústí Poledňany. To už se dostáváme k přehradě Šance, kolem které budeme kus pokračovat po modré značce vedoucí po asfaltové cestě až kousek nad hráz. Mimochodem, přehrada Šance, která byla zbudována v letech 1964-1969 a její maximální hloubka je 60 m v současné době prochází rekonstrukcí a hladina je tak až o 20 m níže.

Těsně nad hrází odbočujeme z modré turistické stezky na žlutou, která konečně opouští asfaltovou silnici a po kamenité stezce se začíná zahryzávat do úbočí vrchu Čupel. Příjemný listnatý les chrání v létě před přílišným horkem, ale i tak se v prvním pořádném stoupání trasy zpotíte.

Po malé rovince, jakoby nachystané pro krátký odpočinek od prvního stoupání, začínáme chápat, proč někteří tuto trasu považují za nejtěžší. Stezka pokračuje přímo proti vrstevnicím, nicméně ne tak dlouho, aby výstup nezvládli i mírně vytrénovaní turisté. Kolem vrchu Čupel se stezka vine opět mírně a nechá vás vychutnat si mezi stromy i výhled na přehradu Šance.

I když nás Čupel trochu ukonejšil, stoupání na Kobylanku (poslední vrchol pod samotnou Lysou Horou na naší trase) opět patřičně prohřívá svaly. Strmá stezka přechází do malých serpentín, až se Kobylance opět vyrovnává. V tomto místě uvažuji o Beskydské sedmičce a říkám si, jak moc stojí tyto hory jen za honbu za výkonem. Nicméně vykročme do posledního stoupání již kousek pod Lysou Horou kde původní beskydský smrk ztepilý postupně občas nahrazuje zavlečená kleč a zahlédneme i jeřáb ptačí.

Tady už můžeme obdivovat výhledy jak do západní části Beskyd (Smrk, Kněhyně, Radhošť), tak v jižním směru náš výchozí bod Grůň a další hřebeny, jihovýchodním směrem pak Malou Fatru. Z porostu také vyčuhuje anténa televizního vysílače, novodobé dominanty vrcholu Lysé Hory.

Dosáhli jsme již prakticky vrcholu - zbývá dojít malý kousek po asfaltové cestě, vybudované při stavbě vysílače na konci 70. let 20. století. V letních měsících nezažijete na Lysé Hoře chvilku klidu - vždyť je jedním z nejnavštěvovanějších vrcholů v Česku. Chcete-li zažít vrcholový klid, zkuste vrchol Trávný - absence turistických chat a většího rozhledu do krajiny jej chrání před invazemi turistů. Právě množství chat a dalších objektů na Lysé Hoře poukazuje na její dlouhodobou oblíbenost.

V záznamech ji lze dohledat již roku 1261. Rozmach turistiky v českých zemích na konci 19. století však znamenal strmý nárůst její návštěvnosti. Tehdy však byla považována za symbol germánství jakožto majetek Habsburků. První útulna na Lysé Hoře byla v roce 1880 postavena za podpory Těšínské komory a ostravských průmyslníků. O pár let později byla zbudována útulna nová spolkem Beskiden Verein a Češi představují na tomto vrcholu menšinu. Až v roce 1933 započala stavba první české chaty na Lysé Hoře financované Klubem českých turistů z Ostravska. Ta byla dokončena v roce 1935 a po znárodnění v roce 1948 provozována společně s "německou" chatou provozována jako chata Bezručova. Tzv. Bezručova chata však roku 1978 vyhořela a ještě donedávna místo ní fungoval bufet "Šantán", který nyní nahradila chata nová.

Kromě ní najdeme na vrcholu Lysé Hory také meteorologickou stanici, budovu Horské služby či chatu, která původně sloužila pro ubytování dělníků při stavbě televizního vysílače. To, zda-li je takto mohutná lidská přítomnost na vrcholu opodstatněná a zda-li příliš nezasahuje do krajiny, bude vždy předmětem sporů.

Pravdou je, že osvěžit se vychlezeným pivem či si dopřát teplou polévku na vrcholu s tak krásným rozhledem, je více, než příjemné. Rád bych si ale tento požitek odpustil, kdyby na Lysou Horu nevedla asfaltová silnice, ale pouze turistické stezky a byla zde maximálně dřevěná útulna.