V Jeseníkách pod širákem za Smrkem – 2denní

Dostali jste chuť na přechod jedněch z nejkrásnějších částí Jeseníků se spaním pod širým nebem?! Nepůjdete-li v 30stupňových vedrech jako my, lze doporučit trasu přes Vozku, Keprník a Šerák a poté Smrk a dále Rychlebskými horami. Nebojíte-li se trochu zpotit a dokážete-li během dne vystoupat dva masivy, máte se na co těšit! Ochutnáte totiž dvě poměrně odlišné části Jeseníků - nejvyšší partie kolem Keprníku a pak rozvláčnější, zarostlejší a tajemnější Smrk a Rychlebské hory.

Takže zabalte spacák, karimatku, dostatek pití a jídla, náhradní oblečení a hlavně nasaďte dobře prošlápnuté pohorky a vzhůru na cestu!

Náročnost:	střední-velká
Délka trasy celkem:	cca 44 km ( z toho asi 23 km první den)
Převýšení celkem:	cca 1.640 m
Časová náročnost:	výlet na dva dny
Výchozí/konečný bod	Branná/Žulová

První den našeho dvoudenního pochodu Jeseníky je poměrně náročný. A to i vzhledem k tomu, že batoh díky spacáku, pití a jídlu na dva dny celkem ztěžkne. Nezoufejte, máte posilovnu noh zdarma, s krásnými výhledy a zážitky!

Začínáme na nádraží v Branné, odkud budeme stoupat po žluté trase k vrcholu Vozka s nádhernými skalami. Stoupání je to táhlé a v parném letním dni, v jakém jsme stoupali my, vypotíte snad tolik vody, kolik máte sami v batohu. Možná budete taky pomáhat lesákům s kusy dřeva vypadávájícími jim z přívěsu terénního vozu na kamenité lesní cestě. To už vás ale oblaží první vánek a výhled na okolní vrchy a Kralický Sněžník za vašimi zády. Poslední část stoupání na Vozku je sice ostrá, nicméně nepříliš dlouhá. Všudypřítomné borůvčí evokuje představy borůvkových knedlíků či koláče. Budeme si zatím muset vystačit s nádherným výhledem ze skal na Vozkovi.

Z Vozky pokračujeme po žluté turistické trase k rozcestí Trojmezí kousek pod Keprníkem. Na Keprník, 4. nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku budeme muset přeci jen ještě stoupat. Vychutnáváme si výhled do všech stran Jeseníků - vidíme jak Praděd, tak Vozku, na kterém jsme stáli ještě před chvíli a na druhé straně už nás čeká náš další cíl - Šerák, pod kterým vpravo už leží Jeseník.

V tuto chvíli jímá nás již slušná žízeň, ovšem přídělový systém je nemilosrdný - na každý den máme pouze 1,5litrovou láhev vody. A to je sakra málo. Proto se u Chaty Jiřího na Šeráku připojujeme ke skupinkám turistů a vychutnáváme si s větší chutí, než kdy jindy ovocné pivo a domácího Holbu-Šerák. Asi nikdy mi pivo ještě tak nechutnalo! A to jsme popravdě netušili, co nás ještě čeká dále...

Mimochodem Šerák je bohužel také vrcholem, kam vede lanovka. Chatě Jiřího na Šeráku to jistě prospěje - většina těchto "turistů" si po krátké procházce na Kerpník dá oběd a jede popř. jde zase dolů. Mám-li být ale upřímný - myslím si, že výjimečného rozhledu z vrcholů Jesenických hor by se mělo dostat pouze tomu, kdo si jej zaslouží výšlapem po vlastních. A že by to mnohým prospělo!

Konec filosofování, batohy na záda a ubírejme se pomalu ze Šeráku dolů. Program zbytku dne je ještě dost náročný a čas je neúprosný. Volíme modrou stezku a nízkým lesem prudce sestupujeme k Obřím skalám. Další místo, které na vás silně zapůsobí! Mimochodem, až do 70. let minulého století byly skály kryty lesem, ten však zničila větrná smršť. Paradoxně právě díky ní nyní můžeme skály obdivovat ze širšího okolí.

Co činí tuto dvoudenní tůru náročnou je fakt, že po sestupu z jednoho masivu (Šerák a okolí) budeme stoupat na další - Smrk. Tedy dvě stoupání během jednoho dne s těžkými batohy na zádech. Od Obřích skal totiž pokračujeme v sestupu až do Lipové.

V Lipové jsme byli opět slušně vyžízněni a tak jsme s povděkem usedli na zahrádku místní hospody a nalili do sebe ovocné pivo. Skvělé osvěžení a doplnění minerálů a trochy cukru. A taky čas na krizovou poradu - když jsme došli do Lipové, bylo již po páté hodině a na Smrk to přeci jen byl ještě kus cesty. Rozhodnutí padlo - pokračujeme a nálada se pomalu začala zvedat.

V tom parném dni jsme ocenili chladnou lesní cestu krytou stromy, po které modrá turistická stezka z Horní Lipové vede. Ještě větší úlevu poskytl Fořtův smrk, u kterého je část potoka svedena do dřevěného žlábku a my se tak mohli svlažit příjemně studenou vodou. I když následující sotupání k rozcestí Tři studánky veškerou snahu smýt ze sebe pot opět velmi rychle smazalo, i tak byla zastávka na tomto místě příjemná.

Od Tří studánek vede stezka člověkem vysazeným smrkovým lesem, v uličce mezi stromy, téměř jako podle pravítka. Pomalu se odhaluje charakter Smrku - rozvláčného vrcholu s nízkým porostem a borůvčím. Samotné rozcestí Smrk-hraničník však není vrcholem této hory, ten je o kus dál po červené čerchované stezce.

Den se chýlil ke konci a bylo na čase hledat místo k přespání. Doufal jsem tak trochu, že v potoku trochu níže bude alespoň trochu pobublávat voda, i přes výjimečně suché léto. Ale marná naděje - potok byl totálně suchý. Tak jsme se vrátili na Smrk a mezi borůvčím a smrky si rozdělali karimatky a spacáky. Po náročném dni jsme téměř zhltali večeři a dopili tu trochu vody. V útulně přímo na rozcestí se utábořili poněkud hlučnější "sousedé", ale na rozdíl od nás, o ni o nás neměli ani tuchy. Ale i oni nakonec padli za obět únavě. Noc to byla dlouhá, plná hvězd a měsíce a padající rosy. Pro člověka odrostlého v městských zdech zvláštní pocit. Ale chci ho zažít znovu! Tedy snad až na muchy, které, sotva slunce vyslalo první paprky, začaly nás vehementně sžírat.

Upřímně, nevím, jestli bych byl čerstvější, kdybych celou noc pochodoval nebo se snažil usnout ve spacáku. O Lence se to naštěstí říct nedalo - ráno ji zastihlo vyspanou do růžova. Po bohaté snídani z batohu jsme vyrazili. Hned z rána jsme cítili, že dnes bude ještě větší dusno. A taky, že bylo! Mezi hustým smrkovým porostem ani vánek a po sestupu ze Smrku jsme zdolávali sedla a kopečky typické pro Rychleby. Více se zapotíte až před vrchem Kovadlina. Rychlebské hory mají ale zvláštní kouzlo - připadáte si, jako byste byli opravdu daleko od civilizace obklopeni v pásu desítek kilometrů jen lesy. Tolik odlišný charakter od hlavní části Jeseníků - Keprníku či Šeráku, které jsme ochutnali předchozí den. V Rychlebách postupujete spíše po úzkých stezkách obklopeni lesy.

Pod Kovadlinou procházíme Peklem - přesněji sedlem Peklo. Proč se jmenuje právě takto zjistíte možná, když do něj budete stoupat po modré směrem od Nýznerovských vodopádů. Užíváme si krásné stezky jak jen to v dusném dni jde a těšíme se na výhled ze Špičáku. S nadšením stoupáme na jeho vrchol - a otevírá se nám nádherný výhled do... středně vzrostlých smrků. Inu, čekali jsme něco víc :)

Co naplat, oproti původnímu plánu dojít až do Javorníku, se rozhodujeme zkrátit si trasu a po červené stezce dojít na vlak do Žulové přes Skorošice. Cestou se zvlažujeme vodou z potoka, tyto snahy ale rychle zhatí rozpálená silnice, po které šlapeme až do Žulové. Vzpomínáme na příjemnou lesní stezku... V Žulové krotíme touhu těla vypít téměř cokoliv ovocným pivem v místní putice - se štamgasty ostře se hádajícími o to, co poběží v televizi.

Ještě pár kroků a jsme na nádraží! Místní motoráček jedoucí do Lipové-Lázní nás sice před vedrem nezachránil ani zdaleka, ale měli jsme za sebou dva krásné i když náročné dny a studenou sprchu doma!

Škoda jen, že ještě ten večer lehl jsem s teplotami a rozbolavělým krkem do postele.

A co vaše noc pod širákem? Podělte se o své zážitky v komentářích!