Bohaté lesy pod planinou Suha

Stezka nás vede po pár skalnatějších úsecích, les přechází v listnatý, až se najednou pomalu ztrácí a naopak přibývá stop dobytka. Vcházíme na planinu Suha. Po dlouhém stoupání je příjemné vědět, že za sebou máme jeho větší polovinu a dosáhli jsme „mezicíle“. Tak trochu jsem se obával psa, kterého bych u stáda pasoucích se krav (jako z reklamy na Milku) na horách tak nějak čekal. Naštěstí byl zavřený v kotci a stádo obcházel pán, který ho má na starost. Nestačil jsem se divit, když na nás spustil anglicky – prohodili jsme pár vět a stoupali dál po již nezalesněném svahu.

Horská osada Suha (planina Suha)

Z planiny Suha to ještě přece jen byla slušná porce výškových metrů, nahoru nás ale táhla vidina obědové svačiny (taky máte ten zvyk dát si něco do žaludku na nebo těsně po vrcholu výletu?). Vepřová konzerva, kus pečiva a sojový suk jako zákusek posloužily skvěle. Z horského sedla Čez Suho si užijete nádherný výhled a obdivovat můžete i samotný Triglav. Cítili jsme se se tak nějak svěže a svobodně (ano, i přesto, že se při výstupu spotíte jako…).

Do sedla nám ještě kus zbýval a tak i záminka na fotku byla vhod

Výhled ze sedla Čez Suho na další část naší cesty

Kdyby zbyl čas, neváhali bychom ještě cestu prodloužit a vyjít až na Rodicu. Čas ale příliš nezbýval a tak jsme se vydali na rozcestí pod vrchol Šija. Šlo asi o nejhezčí část cesty a od lepivého horka nám pomohl sníh, který místy na stezce ještě ležel. Je zvláštní, že s přibývající výškou se zde neochlazovalo – od Ribčev Laz až nahoru jsme prakticky nezaznamenali změnu teploty. Když to srovnám se Slovenskými Roháči, kde to i v létě nešlo přinejmenším bez větrovky, připadaly mi Slovinské hory tak trochu jako skleník. Ale možná jsme chytili jen nějakou anomálii.

Na Rodicu jsme se smutně podívali pouze z dálky

Pocit svobody v úchvatné horské scenérii

Od Šiji jsme pokračovali dolů směrem k lanovce přes Orlovu glavu na Rijavu Skalu či Merjasec. Díky lanovce se začaly objevovat horské přízraky typu výletníků v polobotkách a džínách či nešťastníků v žabkách. Inu, horám zdar. Musím s potupou přiznat, že i my jsme si mysleli na lanovku. Den se krátil, a při představě ještě celkem dlouhého klesání působila lanovka jako rychlé vykoupení. Naštěstí nás před ním ochránila cena tohoto odpustku – 20 € na osobu za cestu dolů. Pro jistotu jsem se k tabuli s ceníkem šel podívat ještě jednou, jestli jsem se nepřehlédl. Ale ne, opravdu chtěli 20 € za blbou cestu dolů. Protože jsem měl v peněžence přesně 20 €, byla volba jasná – buď jeden z nás pojede dolů nebo si oba dopřejeme studené pití a dolů sejdeme pěkně po vlastních. Zvítězila druhá možnost. A i kdybych těch 40 € měl, za několikaminutovou jízdu lanovkou bych je nedal.

Panorama pod Šijou

Při sestupu se přes stromy otevírá pěkný výhled na jezero, které je ještě ve slušné hloubce pod vámi. Jelikož ale stezka vede po skalnatém podloží na kterém leží hromada napadaného listí, tak to taky pekelně klouzalo (nepomohla ani neporazitelná podrážka Vibram). A do toho mi volal jakýsi výživový poradce nechápající, že při troše zdravého rozumu a pohybu jej vlastně nepotřebujete.

Středisko Vogel, které je od stejnojmeného vrcholu ještě pěkně daleko

Cesta dolů se táhla, z paměti jsme lovili všelijaké veselé historky a nostalgicky si ukazovali na místa, kudy jsme ještě před pár hodinami stoupali nahoru. Trochu nás dusila myšlenka na to, že z Ribčev Laz budeme muset ještě pár kilometrů pěšky po asfaltové „cyklostezce“ do naší vesničky – Srednja vas v Bohinju. Normálně tam jezdí autobus, i ve Slovinsku ale opravují cesty a tak kvůli uzavírce v délce několika desítek metrů nejezdil.

Před Ribčev Laz nás uvítalo pár pěkných bohatých horských luk a když jsme dorazili dolů, bylo jasné, že to na posledních pár kilometrů bude potřebovat nějakou vzpruhu. O tu se postaral nanuk a vychlazené pití. A pak ani těch posledních pár kilometrů vlastně nebylo špatných. Alespoň jsme si mohli říct – ušli jsme to celé po svých a sklonit se před horami, po kterých jsme dnes kráčeli.

A co vy?

Strmé skály k jezeru Bohinj