S očekáváním jsme šlapali rovnou stezkou k Liščí hoře. Liščí hory jsme se ale nedočkali, protože stezka vrchol těsně míjí. Vynahradit to má výhled kousek pod vrcholem nádherné vyhlídkové místo s vyhlídkou nejen na Sněžku. To by ovšem nesměla být mlha. Budete-li mít štěstí, vychutnáte si tady odpočinek a třeba i svačinu s úžasným Krkonošským panoramatem.

Kousek níže už se před námi rozprostřela Černá hora, ale tušili jsme, že její vrchol už dnes bohužel nestihneme. Kousek od červené trasy leží rozhledna Hnědý vrch, kterou doporučujeme navštívit.

Pokračovali jsme, jak jinak, kolem dalších bud - Hrnčiřských a odtud už nás zelená stezka sympatickou lesní pěšinou vedla pomalu zpět.

Zajímavým místem je Zlatý mlýn, který normálně funguje jako občerstvení a ztrácí se v nádherné zeleni. Pro nemoc majitele však zely židle prázdnotou.

Od Úbočí Kozích hřbetů už je nám jasné, že Krkonoše jsou opravdu mezi českými horami unikátní. Vrcholy pokryté pouze nízkým porostem či suťové svahy nám připomínají slovenské hory, i když k těm ještě pár set výškových metrů zchází. Těšíme se, jaký výhled se nám otevře od rozcestí Kozí hřbety.

A výhled se vskutku otevřel! Mohutné prostory pod Střibrným hřbetem a vdáli zpoza horizontu vystupuje Sněžka. V první chvíli si říkáme, jestli máme vůbec šanci tůru zvládout - Sněžka odtud vypadá opravdu daleko. To už ale s pevným přesvědčením, že se na Česko podíváme z jeho nejvyššího vrcholu intenzivně šlapeme do bot. Míjíme bývalou Rennerovu Boudu a žasneme nad zbytky sněhu na svahu Luční hory, které tady ale jsou v červnu zřejmě normální.

Blížíme se Luční boudě a i když jsme věděli, že jde o velkou chatu, správné slovo je obří! Fotka vám to neprozradí, ale když se v jedné její části odehrávala nemalá svatba a v další části v pohodě proudily za jídlem davy turistů, bylo v ní jistě ještě stále dost místa a kapacit na rozdávání.

Za Luční boudou už jsme si jisti, že na Sněžku doputujeme. Od Luční boudy začíná také přibývat turistů, to je však nic oproti samotné Sněžce (to ale až za chvíli). Modrá turistická značka vede po dřevěné stezce mezi Úpským řašeliništěm a stezka je tady opravdu krásná! Vrcholové rašeliniště je to nejrozlehlejší v Krkonoších a vzniklo za dob subarktické tundry, která až sem zasahovala v době ledové. I proto zde vede Naučná stezka Dědictví doby ledové.

S Polskem těsně po levé ruce vede stezka dále do Obřího sedla. To již z dálky poměrně dobře rozlišujeme dění na svazích Sněžky. Dvě cesty vedoucí ne její vrchol jsou obě pod nepřetržitým náporem turistů. Obří důl je také přelidněn a říkáme si, jak to tady asi musí vypadat o prázdninách.

Na vrchol se ale už těšíme a nastupujeme tak poslední stoupání po červené stezce po zpevněných balvanech společně s dalšími stovkami lidí. Výstup to není nároční kvůli převýšení či terénu, ale kvůli nutnosti dávat si pozor na turisty před vámi i za vámi, z nichž někteří jsou schopni z lanovky vylézt například s polobotkách či s kabelkou s cílem sejít si alespoň dolů do Obřího sedla a zase zpět na lanovku na Sněžku.

I tak je výstup na Sněžku krásný a nahoře se nás ujímá zvláštní pocit, když poprvé staneme na nejvyšší hoře Česka. Lanovka chrlí další návštěvníky, ale mysi vychutnáváme vrchol, který se chvílemi halí do mraků. Společná fotka je zaplacena focením asi dalších pěti skupinek a kdosi poznamenává, že bych za to focení mohl začít vybírat. Fotit usměvavé lidi, některé posilněné alkoholem z Poštovny je zábava. Mimochodem Poštovna doslova praskala ve švech a ani jsme se proto nesnažili do ní dostat. Zajímavé by bylo představit si Sněžku bez staveb jak na České, tak Polské straně.

Pomalu se loučíme s vrcholem Sněžky a vrháme se zpět mezi davy lidí na červenou stezku cestou zpět. Souběžně s námi sestupuje parta v historických četnických oblecích a také máme trochu více času vychutnat si vyhlídky během sestupu.

Míjíme úbočí, ze kterých vystupuje skalnaté podloží a docházíme k Boudě u Bílého Labe. Zde již je jasně znát přítomnost člověka i na okolních lesích a svazích. Čeká nás poslední mírné stoupání po žluté, která obchází masiv Kozích hřbetů ze západní strany. Na protějších svazích se již objevují boudy a sjezdovky.

Kolem šesté docházíme zpět do Špindlerova mlýna, příjemně unaveni - čeká nás už jen krátká cesta zpět do penzionu blízko Strážného.