Dechberoucí Krkonoše

Titulek není myšlen nikterak ironicky - i když mnohým mohou stoupání na Krkonošské vrcholy brát dech doslova - uchvátí vás spíše charakter hor a nádherné rozlehlé prostory. Než jsme letos v červnu vůbec poprvé do Krkonoš vyrazili, nevěděli jsme, že jde o nejvyšší pohoří střední Evropy severně od Alp! Spíše než výškou a rozlohou jsou však Krkonoše výjimečné svou rozmanitostí a pestrostí, jak se dočtete i na stránkách Správy Krkonošského národního parku. Nádherný, leč lidmi přece jen dosti poznamenaný (jak se dočtete dále) kus přírody rozhodně nejde náležitě prozkoumat během pouhých pár dní. Do Krkonoš se chceme vracet a oběvovat postupně jejich kouzlo i my.

Níže najdete tipy na 2 horské Krkonošské výlety - ač je první z nich ovlivněn místem našeho pobytu (Strážné), věřím, že i tak bude inspirací pro vaše kroky.

Krkonošská boudaJedna z mnoha Krkonošských bud

Jak člověk Krkonoše měnil

Myslíte si, že člověk nemůže mít na hory příliš velký vliv? Bohužel to tak není, ve skutečnosti je současná podoba Krkonoš výsledkem staletí lidské činnosti. Člověk má vliv zejména na množství lesních porostů, zastavěnost krajiny, množství pastvin apod. Nedá mi to a stručně shrnu vliv člověka na Krkonoše, ale pokud si myslíte, že toto téma můžete rovnou přeskočit, scrollujte přímo na výlety trochu níže.

Krkonoše jako zdroj nerostů

První lidská činnost zasáhla Krkonošské lesy již ve 12 století. Ve středověku lákalo osadníky zejména nerostné bohatství - dobývány byly rudy železa, mědi, arzenových nebo stříbrných rud. Právě těžba byla hlavním důvodem pro významnější osidlování Krkonoš.

Sklářství a budaření

16. a 17. století v Krkonoších bylo ve znamení sklářství - to však bohužel společně s těžbou nerostů znamenalo hluboký zásah do přírody a kácení lesů. Konec těžby s sebou nesl přechod k zemědělství a budaření - právě množství tzv. bud je typickým rysem dnešních Krkonoš.

Budaření zažilo svůj rozmach hlavně v 17.-19. století a přinášelo s sebou také růst turistiky. Nicméně nadměrná přítomnost člověka se samozřejmě projevila v poškozování přírody Krkonoš.

Vznik národního parku

Národní park vznikl v Krkonoších až poměrně pozdě - v roce 1963. Na Polské straně pak již v roce 1959. Forma národního parku byla dovršením postupného zavádění ochrany Krkonošské přírody.

Podle www.krnap.cz

Krkonoše #1: Krajinou krkonošských bud

 Náročnost:malá-střední
 Délka trasy:cca 24 km
 Převýšení:cca 1171 m
 Časová náročnost:výlet na celý den
 Návrh trasy na Mapy.cz:https://mapy.cz/s/ViJm 

Je až neuvěřitelné, kolik je v Krkonoších tzv. bud a téměř každá z nich nabízí ubytování a funguje jako hospoda. Vyjma vyloženě vrcholových partií v Krkonoších hlady nezhynete ani bez svačiny. I když většina z nich drží klasický architektonický styl, stejně se nemůžu zbavit pocitu, že na některých místech by opravdu být neměly. Takovou "Tour de boudy" byl náš první den, kdy jsme vyrazili přes Luisino údolí, Hříběcí a Lahrovy boudy (všimněte si názvů rozcestí...), dále k Chalupě na Rozcestí, přes Liščí horu, dále kolem Hrnčířských bud kousek pod Černou horou a zpět kolem Tetřevích bud, Zlatého mlýna a Hanapetrovy Paseky.

Až k Chalupě na Rozcestí vede trasa téměř pouze po asfaltových cestách, což bylo trošku zklamání. Na druhou stranu jsme si vychutnali výhled na Černou horu či směr Vrchlabí. Kousek pod Chalupou na Rozcestí dováděla u jedné z bud skupinka dětí, zřejmě škola v přírodě a jejich povyk se rozléhal až k okrajům mlhy před Chalupou na Rozcestí. Ještě, než se vynořila z mlhy, prozrazovala ji vůně česnečky a dalších dobrot. Ale co naplat, my měli batoh plný jídla a tak se pokračovalo dál k Liščí Hoře.

U Zadních RennerovekU Zadních Rennerovek se snášela mlha

S očekáváním jsme šlapali rovnou stezkou k Liščí hoře. Liščí hory jsme se ale nedočkali, protože stezka vrchol těsně míjí. Vynahradit to má výhled kousek pod vrcholem nádherné vyhlídkové místo s vyhlídkou nejen na Sněžku. To by ovšem nesměla být mlha. Budete-li mít štěstí, vychutnáte si tady odpočinek a třeba i svačinu s úžasným Krkonošským panoramatem.

Kousek níže už se před námi rozprostřela Černá hora, ale tušili jsme, že její vrchol už dnes bohužel nestihneme. Kousek od červené trasy leží rozhledna Hnědý vrch, kterou doporučujeme navštívit.

Pokračovali jsme, jak jinak, kolem dalších bud - Hrnčiřských a odtud už nás zelená stezka sympatickou lesní pěšinou vedla pomalu zpět.

Zajímavým místem je Zlatý mlýn, který normálně funguje jako občerstvení a ztrácí se v nádherné zeleni. Pro nemoc majitele však zely židle prázdnotou.

Most před Zlatým mlýnemMost před Zlatým mlýnem

Potom už stačí absolvovat prakticky poslední stoupání - na Hanapetrovu paseku - krásné, klidné místo, kde nechybí několik bud. Po zelené stezce pokračujeme k Hříběcím boudám, které jsme dnes již jednou míjeli. Přesedláváme na modrou stezku, která vede zpět do ústí Luisina údolí - v našem případě zbýbá ještě kousek dojít do penzionu, ve vašem případě na vás třeba na parkovišti pod kopcem čeká auto...

Krkonoše #2: Na Sněžku ze Špindlerova Mlýna a zpět

 Náročnost:střední
 Délka trasy:cca 25 km
 Převýšení:cca 1405 m
 Časová náročnost:výlet na celý den
 Návrh trasy na Mapy.cz:https://mapy.cz/s/VjdS 

Na Sněžku lanovkou? Ani na to nemyslete! Máme pro vás lepší nápad. Nádhernou trasu ze Špindlerova mlýna plnou výhledů s tréninkem vašich nohou zdarma.

Špindlerův mlýn je bohužel nechutným příkladem horské komerční turistiky. Mimochodem najít v jeho hlavní části restauraci či obchůdek určený pro Čechy je prakticky nemožné. A tak si můžeme v srdci Krkonoš dopřát třeba hamburgery, pizzu či standardizovanou mezinárodní kuchyni. Inu, samé české speciality! My jsme však samozřejmě přijeli za jiným účelem, než je vymetání peněženky ve Špindlu. Na parkovištích na okraji města není problém nechat auto a dojít do centra města, odkud startujeme po červené turistické značce. Na rozehřátí takové "malé" stoupání Špindlerovým mlýnem.

Pokračujeme směr rozcestí Kozí hřbety - zde jsou dvě možnosti. Buď žlutá trasa, jejíž začátek vede po tzv. Judeichově cestě, nebo trasa červená, která vede o něco níže a spíše po lesních cestách. Za nás doporučujeme trasu žlutou, která po chvíli na lesní cestě odbočuje a vede stezkou po úbočí, chvíli vydlážděnou kameny (to musela být práce...) a chvíli po pěšině. Stoupá také rovnoměrněji. Nicméně obě cesty se setkávají u rozcestí Úbočí Kozích hřbetů.

Žlutá stezka k Úbočí Kozích hřbetů.Romantická žlutá turistická stezka k rozcestí Úbočí Kozích hřbetů

Od Úbočí Kozích hřbetů už je nám jasné, že Krkonoše jsou opravdu mezi českými horami unikátní. Vrcholy pokryté pouze nízkým porostem či suťové svahy nám připomínají slovenské hory, i když k těm ještě pár set výškových metrů zchází. Těšíme se, jaký výhled se nám otevře od rozcestí Kozí hřbety.

Úbočí Kozích hřbetůÚbočí Kozích hřbetů

A výhled se vskutku otevřel! Mohutné prostory pod Střibrným hřbetem a vdáli zpoza horizontu vystupuje Sněžka. V první chvíli si říkáme, jestli máme vůbec šanci tůru zvládout - Sněžka odtud vypadá opravdu daleko. To už ale s pevným přesvědčením, že se na Česko podíváme z jeho nejvyššího vrcholu intenzivně šlapeme do bot. Míjíme bývalou Rennerovu Boudu a žasneme nad zbytky sněhu na svahu Luční hory, které tady ale jsou v červnu zřejmě normální.

Blížíme se Luční boudě a i když jsme věděli, že jde o velkou chatu, správné slovo je obří! Fotka vám to neprozradí, ale když se v jedné její části odehrávala nemalá svatba a v další části v pohodě proudily za jídlem davy turistů, bylo v ní jistě ještě stále dost místa a kapacit na rozdávání.

Luční bouda, KrkonošeLuční bouda v Krkonoších

Za Luční boudou už jsme si jisti, že na Sněžku doputujeme. Od Luční boudy začíná také přibývat turistů, to je však nic oproti samotné Sněžce (to ale až za chvíli). Modrá turistická značka vede po dřevěné stezce mezi Úpským řašeliništěm a stezka je tady opravdu krásná! Vrcholové rašeliniště je to nejrozlehlejší v Krkonoších a vzniklo za dob subarktické tundry, která až sem zasahovala v době ledové. I proto zde vede Naučná stezka Dědictví doby ledové.

Stezka Úpským rašeliništěmStezka Úpským rašeliništěm

S Polskem těsně po levé ruce vede stezka dále do Obřího sedla. To již z dálky poměrně dobře rozlišujeme dění na svazích Sněžky. Dvě cesty vedoucí ne její vrchol jsou obě pod nepřetržitým náporem turistů. Obří důl je také přelidněn a říkáme si, jak to tady asi musí vypadat o prázdninách.

Na vrchol se ale už těšíme a nastupujeme tak poslední stoupání po červené stezce po zpevněných balvanech společně s dalšími stovkami lidí. Výstup to není nároční kvůli převýšení či terénu, ale kvůli nutnosti dávat si pozor na turisty před vámi i za vámi, z nichž někteří jsou schopni z lanovky vylézt například s polobotkách či s kabelkou s cílem sejít si alespoň dolů do Obřího sedla a zase zpět na lanovku na Sněžku.

Obří sedlo a stezka na SněžkuObří sedlo a přelidněná stezka na Sněžku

I tak je výstup na Sněžku krásný a nahoře se nás ujímá zvláštní pocit, když poprvé staneme na nejvyšší hoře Česka. Lanovka chrlí další návštěvníky, ale mysi vychutnáváme vrchol, který se chvílemi halí do mraků. Společná fotka je zaplacena focením asi dalších pěti skupinek a kdosi poznamenává, že bych za to focení mohl začít vybírat. Fotit usměvavé lidi, některé posilněné alkoholem z Poštovny je zábava. Mimochodem Poštovna doslova praskala ve švech a ani jsme se proto nesnažili do ní dostat. Zajímavé by bylo představit si Sněžku bez staveb jak na České, tak Polské straně.

Pomalu se loučíme s vrcholem Sněžky a vrháme se zpět mezi davy lidí na červenou stezku cestou zpět. Souběžně s námi sestupuje parta v historických četnických oblecích a také máme trochu více času vychutnat si vyhlídky během sestupu.

Vrchol SněžkyNa Vrcholu Sněžky

Parta četníků při sestupu ze SněžkyParta četníků při sestupu ze Sněžky

Stezka na SněžkuŠtrůdl na Sněžku

A jak zpátky - stejnou cestou? Nikoliv, pouze kousek. Ještě jednou povedou naše kroky kolem Luční boudy, od ní pokračují naše kroky po modré stezce, která se po chvíli odděluje od červené, po které jsme před pár hodinami přicházeli. Modrá stezka nám nabízí možnost krásné zpáteční cesty nad vodopády kolem Bílého Labe a opět si připádáme trochu více vzdáleni od civilizace, než ve skutečnosti jsme. Těsne za odbočkou z červené se posilujeme výbornou batůžkovou svačinou a pokračujeme vstřích Špindlerovu mlýnu. Do něj to je však ještě přeci jen pár nádherných kilometrů.

Stezka údolím Bílého LabeStezka údolím Bílého Labe

Míjíme úbočí, ze kterých vystupuje skalnaté podloží a docházíme k Boudě u Bílého Labe. Zde již je jasně znát přítomnost člověka i na okolních lesích a svazích. Čeká nás poslední mírné stoupání po žluté, která obchází masiv Kozích hřbetů ze západní strany. Na protějších svazích se již objevují boudy a sjezdovky.

Kolem šesté docházíme zpět do Špindlerova mlýna, příjemně unaveni - čeká nás už jen krátká cesta zpět do penzionu blízko Strážného.

Chátrající chodník přes skalnaté podloží v údolí Bílého LabeChátrající chodník přes skalnaté podloží v údolí Bílého Labe

Všechny fotky z Krkonoš na Flickru 2NACESTÁCH!

Dechberoucí Krkonoše / Breathtaking Giant Mountains, Czech Republic
Autor článku
Štěpán Hlavatý
Student ekonomie a managementu, grafik samouk, fotograf, který chvíli neposedí. Miluje horské tůry, dobré jídlo (které i vaří) a pohyb.

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *